Neotravuj!

Neotravuj! Okřikla maminka chlapečka, který se na mě jen roztomile smál a zamával ručičkou. Ani mluvit ještě moc neuměl. Neříkala to zle, vlastně ani nevím proč to řekla, nikam nespěchala, já taky ne.

Bylo to na zámku, kde chlapeček musel v prvé řadě zdolat obrovský schod do starobylé kavárny, který byl pomalu větší než on, za což ho maminka nejdříve náležitě pochválila a on byl šťastný.

Oči se mu rozzářily a pak jsem ho zaujala já – nikdo jiný totiž v místnosti nebyl. Tedy po zdolání obrovského schodu, který ho plně zaměstnal, se úplně přirozeně s úsměvem rozhlédl po místnosti a pozdravil.

Pro jistotu jsem ji ihned ujistila, že mě vůbec neotravuje. „Vůbec mu to neříkejte!“ Vylítlo ze mě, až jsem sama sebe překvapila. Paní se na mě udiveně podívala, takže jsem začala vysvětlovat: „Mně to doma říkali a celý život jsem s tím měla problém.“ (Až o mnoho let později jsem pochopila, že problém má především ten, kdo tímto ničí dětskou psychiku.) „Fakt…?“ Reagovala trochu nevěřícně maminka.

„Prostě se v tom mým malým mozečku postupně nastavilo, že každýho jen otravuju. Ať jsem komunikovala s kýmkoliv.“ (Nebo už raději nekomunikovala vůbec.) Samozřejmě jsem si spoustu dalších let přitahovala do života přesně takové lidi, kteří mi toto moje nastavení jen krásně zrcadlili/potvrzovali.

Chlapeček mezitím prozkoumal malou místnost, pak ho zaujala velká váza s květinami, která temný prostor jediná oživovala, sám zjistil, že je potřeba znovu zdolat obrovský schod (tentokrát směrem nahoru), aby se dostal ven a úplně přirozeně se vydal hledat další dobrodružství.

Vlastně do teď, když o tom tak přemýšlím, nevidím na jeho přístupu ani přirozeném projevu jedinou chybičku, ani sebemenší náznak něčeho negativního nebo nepatřičného. Naopak:

✅ Vnímala jsem zdravou touhu po poznání.

✅ Cítila z něho přirozenou chuť objevovat všechno nové.

✅ Viděla jsem zdravou reakci na všechny podněty, které mu „přítomný okamžik“ zrovna přinesl…

Proto prosím všechny maminky, rodiče…neničme v dětech jejich přirozenou touhu po životě. Potřebují prostě žít.